NEKONFLIKTNÍ OŠETŘENÍ KONĚ nově jako online kurz! Do konce září v předprodeji za zvýhodněnou cenu →  

Motivace, komunikace, věda, cit a selský rozum… Jak to do sebe všechno zapadá?

Způsobů práce s koněm je nespočet. Na trénink jezdeckého koně, ani zacházení s koňským pacientem neexistuje jednoznačný, zaručený návod. Některé metody se doplňují, zatímco někdy se zdá, že jedna popírá druhou. Některé mají svá striktní pravidla a postupy, zatímco jiné vyzdvihují selský rozum, cit pro koně, nebo intuici. Relativně nedávno k tomu všemu přibyl ještě další směr, a to trénink koní (a dalších zvířat) založený na vědeckých poznatcích. Dá se to všechno nějak skloubit? Co si z toho vybrat pro práci s koňskými pacienty?

Proč do práce s koňmi plést vědu?

Nedávno jsem měla zajímavý rozhovor s jedním trenérem. Bavili jsme se o přístupu ke koním a o tom, kdo jakým způsobem pracuje. Říkala jsem mu, že svou práci s koňskými pacienty i se svým koněm stavím na vědeckých poznatcích. Odpověděl mi, že nechápe, proč do práce s koňmi plést vědu.

Nijak se mě to nedotklo, naopak mi tahle úvaha připadala nesmírně zajímavá. Před několika lety bych totiž dost možná reagovala úplně stejně.

Za tu dobu, co kůň provází člověka, se některé způsoby tréninku vyvinuly ve skutečné umění – řekla bych, až skoro ve filozofické směry – a staly se součástí kultury společnosti. Jiné dodnes slouží praktickým účelům. Jezdecké umění a vůbec umění práce s koňmi se předává ústní, nebo písemnou formou a formou prožitků z generace na generaci, z trenérů a mistrů na jejich žáky.

Co to má vlastně společného s vědou? Proč tedy do práce s koňmi plést vědu. Na to existuje jednoduchá odpověď: Protože vědecké termíny pouze popisují to, co se při práci s koňmi děje bez ohledu na to, jakou metodou s koňmi pracujete.

Vědecká terminologie je totiž jen jedním ze způsobů jak vysvětlit a popsat realitu. Tedy alespoň tu malinkatou část vesmíru, kterou my jako svoji realitu vnímáme.

Teď se mi hlavou honí všelijaké vědecké a filozofické myšlenky o vnímání reality, ale nevím, jestli bych vás s nimi neznudila, tak vám budu radši vyprávět něco ze života.

Převážnou část svých jezdeckých začátků jsem strávila ve sportovních stájích. Všechno tam mělo svůj řád, všude byl pořádek, koně měli maximální péči a komfort. Zacházelo se s nimi odborně, v klidu, systematicky, ale zároveň individuálně tak, jak aby to každému koni vyhovovalo. Jsem neskutečně vděčná za to, co jsem se tam naučila, protože z toho těžím dodnes.

Všechno klapalo, i když nikdo z nás tehdy samozřejmě nestavěl svůj přístup ke koním na vědeckých základech. Učili jsme se od zkušenějších a studovali z dostupných knih o koních.

V prvním ročníku na vysoké jsem se seznámila s lidmi, kteří se věnovali přirozené komunikaci. Zajímalo mě to, protože jsem předtím o této metodě jen letmo zaslechla. Horliví zastánci přirozené komunikace se mi divili, jak vůbec můžu fungovat s koňmi bez znalostí těchto principů. Vždyť to nemůže být ani bezpečné!

Když jsem se o této metodě dozvěděla víc, říkala jsem si, k čemu to všechno? Dělalo to na mě dojem, že dokud neprojde kůň kompletním výcvikem přirozené komunikace, je to člověku nebezpečný tvor s „nedostatkem respektu“ a jeho jediný zájem je sestřelit člověka z jeho „alfa pozice“. (Chci podotknout, že tu prezentuji pouze svůj osobní názor založený na mých zkušenostech. Rozhodně nechci napadat žádnou metodu, ani ty, kdo ji provozují.)

Přibližně v té době jsem se seznámila také s pozitivní motivací. Musím říci, že zpočátku na mě tento typ tréninku také neudělal bůhvíjaký dojem. „To ten pes bude přede mnou celou dobu jen sedět a já budu pořád klikat a dávat mu pamlsky? Vede to vůbec někam?“

Jo, byl to dlouhý vývoj. 🙂 Když se na svoje názory dívám zpětně, musím se smát.

Postupně jsem měla možnost blíže se seznámit s oběma způsoby tréninku. Přirozenou komunikaci jsem zavrhla jak v tréninku, tak při zacházení s mými pacienty. Zdálo se mi, že vyvolává u koní zbytečný stres a vytváří problémy, tam, kde nejsou (opět můj osobní názor). Také jsem viděla až příliš mnoho koní „vytrénovaných“ až do stavu naučené bezmocnosti.

Trénink z pomocí odměn mě zaujal potom, co jsem měla možnost sledovat jaké kousky lze tímto způsobem naučit různé druhy zvířat. Dojem na mě udělal zejména trénink zvířat v ZOO zaměřený na spolupráci při veterinárních úkonech. Přemýšlela jsem, jestli by takovým způsobem nebylo možné naučit spolupracovat také koně. Ale po pravdě, ze začátku mi to vůbec nešlo. Byla jsem schopná zvířata naučit jen to, že jsem stroj na pamlsky.

A teď ta věda

Protože trénink pomocí pozitivní motivace je prezentován jako trénink založený na vědeckých poznatcích, začala jsem se po těch poznatcích pídit. Našla jsem několik českých a nepřeberné množství zahraničních  zdrojů, kde byla detailně popsaná metodika tréninku a procesy učení, na kterých je tento způsob tréninku postaven.

Začala jsem tuto problematiku intenzivně studovat a postupně pronikat do vědecké teorie učení u zvířat. Následovala neuvěřitelná série aha-momentů, kdy se mi v hlavě teorie začala propojovat s praxí – to, jakým způsobem se koně učí, proč reagují tak, jak reagují a proč některé mé požadavky nejsou schopní pochopit a některé věci nejsou schopní se naučit způsobem, jakým se snažím je to naučit. (To se samozřejmě netýká jen pozitivní motivace.)

Prostě wow!

Vědecké poznatky vrhají světlo na procesy učení a další fyziologické pochody, ke kterým dochází při tréninku, ale také třeba při ošetřování koňského pacienta. Díky tomu jsme schopní pracovat s koňmi mnohem efektivněji, bezpečněji a vyvarovat se zbytečným chybám.

Co nezměřím, tomu nevěřím…?

Vědecké závěry týkající se teorie učení a tréninku jsou postavené na přesných měřeních, vědeckých pozorováních a detailních znalostech fyziologie. Zatímco každá metoda práce s koňmi používá svá vlastní pojmenování, která mohou být různými trenéry vykládaná různě, věda pracuje s přesnými termíny s jednoznačným významem.

Vědci jsou mimo jiné schopni změřit psychickou pohodu koně podle hladiny stresového hormonu kortizolu a zjistit tak, které metody tréninku jsou etické a které ne. Úžasné, že?

Jevy, které nelze popsat pomocí vědecké terminologie, nebo je nelze vědecky prokázat, nejsou ale z hlediska vědy relevantní.

Možná vás teď napadá to, co v této souvislosti napadlo před časem mě: Kam zmizel zdravý rozum a cit pro koně. Vědecky se nedá prokázat, takže neexistuje? A tady se zase dostáváme k tomu vnímání reality. 🙂

Věda dokáže vyzkoumat jen to, na co má objektivní metody. Zdravý rozum je, dejme tomu, otázkou logiky, ale cit pro koně? Intuice? No dobře, dnes už tušíme, že za intuici je zodpovědná neurologická pleteň ve střevech, takzvaný útrobní mozek, ale stejně – tyto věci jsou pro vědu neuchopitelné. To ale neznamená, že neexistují, nebo že pro ně v moderním přístupu ke koním není místo. Naopak!

Citlivý přístup na pevných základech

To, jak se kůň bude chovat při veterinárním ošetření (a nejen při něm), můžeme chladnou vědeckou logikou ovlivnit jen z části. Chování koně totiž formují také emoce a další pochody, které nejsou ovlivnitelné vůlí.

Emoce se samozřejmě mohou přenášet z člověka na koně a obráceně. Faktem je, že tento komunikační kanál přenáší informace a spouští reakce rychleji než si to uvědomí šedá kůra mozková (tedy představitel vědy a logiky).

Moderní vědecké poznatky, zdravý rozum, cit pro koně, intuice – všechny tyto aspekty mají v práci s koňmi své místo. Co se týká zacházení s koňskými pacienty, dokonce bych řekla, že pro hladký průběh ošetření je nutné, aby byly v rovnováze. Myslím si, že obrovský posun v naší práci se zvířaty nastane ve chvíli, kdy budeme umět integrovat všechny tyto aspekty do jednoho celku. 

Tento web si jednoduše tvořím a spravuji sama podle svých představ díky platformě Mioweb

Máte co říci a chcete se prezentovat na úrovni? Chcete začít podnikat online? Potřebujete nový web? Doporučuji Mioweb!
Pro více informací se přihlaste na webinář NOVÝ WEB JINAK, nebo rovnou vyzkoušejte Mioweb NA 14 DNÍ ZDARMA!

Komentáře