NEKONFLIKTNÍ OŠETŘENÍ KONĚ nově jako online kurz! Do konce září v předprodeji za zvýhodněnou cenu →  

Proč a jak vznikl projekt Kůň, spolupracující pacient

Jak to vlastně celé začalo? Co mě přivedlo k myšlence zabývat se tématem spolupracujícího pacienta, vymyslet tento projekt a uvést ho k životu?

Abych začala úplně od začátku, před několika lety jsem si splnila dětský sen a s titulem MVDr. začala pečovat o zdraví koní s plným nasazením. Tomu předcházela spousta let studia, praxí, zahraničních stáží, mnoho absolvovaných seminářů, webinárů a dalšího vzdělávání. A tomu zase předcházela moje celoživotní láska ke koním a zvířatům vůbec. (Víc o své cestě jsem psala v předchozím článku.)

Kolem koní se pohybuji od útlého věku. Kdykoliv byla možnost strávit čas ve společnosti těchto zvířat, využila jsem jí. Obzvlášť když přijel veterinář očkovat, nebo ošetřovat nějakého koně. To byl pro malou holku od koní teprve zážitek! Ještě dávno před studiem veterinární univerzity se mi mnohokrát poštěstilo být při veterinárním vyšetření, nebo ošetření koně.

Už tenkrát jsem si všimla dvou věcí:

  • Toho, že někteří koně fakt nemají rádi veterináře
  • A toho, že tito koně pak dál žijí s nálepkou „nemá rád veterináře“ bez toho, aby se někdo snažil zjistit příčinu těchto problémů a najít řešení.

Jak v praxi vypadá to, že kůň nemá rád veterináře

Svoji nepřízeň vyjadřují koně veterinářům (případně majitelům a dalším osobám, které u nich provádí léčebné úkony) různým způsobem.

Někteří nikdy nepřekročí hranici mírného nesouhlasu (odvracení, nebo zvedání hlavy, zatnutím svalů krku, ustupování od člověka a podobně).

U jiných se projevy nežádoucího chování stupňují a další reagují agresivně, nebo se tak zoufale snaží zachránit zběsilým útěkem (byť na ploše 3×3 metry), že je jejich ošetření nebezpečné, ne-li neproveditelné. K některým se veterinář nepřiblíží, nepustí ho k sobě do boxu a podobně. 

Za ta léta, co se pohybuji kolem koní, jsem si vypracovala určitý postup, jak vyjít s jedinci, kteří v různé míře nesouhlasí s výstrojí, tréninkem, nebo veterinárním ošetřením. Klidný a nenásilný přístup, pomalu, krok za krokem… To fungovalo na většinu koňských svěřenců i pacientů. Většinu. Stále jsem se setkávala s koňmi, jejichž ošetření se rovnalo hrdinskému činu.

Tak ono to jde v klidu a ne, že ne…

Před pár lety jsem narazila na zajímavé video, které publikovala jedna zahraniční ZOO. Na tom videu byl tygr, perfektně naučený prostrčit tlapu přes mříž a trpělivě čekat než mu z ní veterinář odebere krev.

V ZOO po celém světě běží tréninkové programy, jejichž cílem je naučit zvířata spolupracovat při veterinárním ošetření. Už jsem viděla záznam odběru krve u hyeny, broušení zubů u hrocha, ultrazvuku dutiny břišní u delfína, endoskopie u lachtana a další – vše v klidu, za dobrovolné spolupráce zvířat bez jakékoliv fixace, nebo použití sedativ.

Abychom se příliš nevzdalovali od koňovitých: nedávno jsem sledovala video natočené v ZOO v americkém Oaklandu. Na tom videu byla zebra naučená stát za hrazením výběhu dokud jí veterinářka neodebrala krev.

A teď mi řekněte: když je možné naučit při veterinárních úkonech spolupracovat divoké zvíře (byť chované v zajetí) proč by se to nemohl naučit kůň?

Trénink zvířat ke spolupráci při veterinárním ošetření umožňuje pravidelně kontrolovat jejich zdravotní stav bez toho, abychom zvíře stresovali. Také umožňuje důkladnější a bezpečnější ošetření. A v neposlední řadě je tento typ tréninku pro zvířata v zajetí cenným obohacením jejich života. To se týká i koní, kteří jsou často chováni v podmínkách, kde jim z našeho pohledu nic nechybí, ale toto prostředí je relativně chudé na nové podněty.

Výzva přijata!

Sečteno, podtrženo – učit koně spolupracovat při veterinárním ošetření je z mého pohledu prostě nesmírně zajímavá věc. Nutí vás to hodně přemýšlet o tom, jak vlastně ten váš přístup k pacientovi vypadá. Já jsem na začátku zjistila, že ten můj byl přes veškerou snahu i tak dost nesystematický.

Občas jsem nevědomky, nebo z netrpělivosti (nemám na to přece celý den, že jo) vyprovokovala u vystrašeného koně obrannou reakci a tu jsem pak musela nějak hasit.

Díky novým poznatkům jsem svůj přístup dost změnila. Ne úplně od základů, ale i tak dost podstatně. Došlo mi, že abych byla schopná ošetřovat své pacienty bez konfliktu (a tedy bezpečně), musím být více pro-aktivní a méně re-aktivní. Jednoduše řečeno, je lepší problém nevytvořit, než ho řešit.

Takže jsem se před pár lety této myšlenky chytila, začala jsem si všímat chování koňských pacientů a experimentovat s jeho modifikací v každodenní praxi. Tyhle moje experimenty začaly rychle přinášet své ovoce. Majitelé koní mnohem častěij reagovali slovy: „On byl dneska nějak v pohodě,“ nebo: „Dneska to šlo nějak hladce“.

Asi nejvíc mě na začátku mojí cesty potěšila slova jedné klientky, že ke své klisně, která nemá ráda veterináře, volala konkrétně mě, protože mě viděla pracovat a tušila, že se mnou to prý půjde. A šlo to!

Kde je zakopaný pes?

Asi nejslabší místo současné veterinární péče vidím v tom, že sice existují postupy a protokoly léčby onemocnění, vakcinační a antiparazitární schémata a podobně, ale tyto postupy nezohledňují interakci se zvířetem při jeho léčbě.

Dodnes neexistuje obecně uznávaný, jednotný postup, jak zacházet s koňským pacientem a předcházet vzniku behaviorálních problémů a konfliktních situací (zjednodušeně řečeno, jak si nevyrobit nespolupracujícího pacienta a naopak vyrobit toho spolupracujícího).

Možná vás teď napadá, proč si to ošetření koní ještě komplikovat nějakými novými postupy? Vždyť to nemůže být zase tak velký problém.

Upřímně, vzhledem k počtu „problematických“ koní, se kterými se já a moji kolegové pravidelně setkáváme, bych si skoro dovolila tvrdit opak. Pokaždé, když publikuji článek, nebo video, ozve se mi několik dalších majitelů, jejichž koně je problém naočkovat, odčervit, odebrat jim krev…

Že to není zbytečný výmysl, dokládá také alarmující studie publikovaná Britskou asociací koňských veterinárních lékařů (BEVA). Výsledky této studie odhalily, že být koňským veterinářem je z hlediska počtu pracovních úrazů nejnebezpečnějším povoláním ze všech civilních profesí (tyto výsledky se týkají Velké Británie, u nás zatím podobný průzkum proveden nebyl).

Spolu s veterináři se podobnému riziku zranění vystavují také majitelé a další osoby, které u ošetření koně asistují.

Pokud budeme s koňskými pacienty pracovat systematicky a beze stresu, nejenže si hodně zjednodušíme a zefektivníme práci, ale také se nebudeme riskovat zbytečné zranění. To je dovednost, kterou se LZE NAUČIT.



A proto jsem se rozhodla podělit se o své zkušenosti prostřednictvím svého projektu.
Jeho cílem je ukázat takzvaný progresivní přístup ke koňským pacientům. Prostřednictvím porozumění koňskému chování a učení a díky drobným změnám v našem přístupu lze koně ošetřovat bez nátlaku a bez nutnosti fixace. Nejčastější zdroj potíží – obranná reakce koně – totiž vzniká především proto, že se kůň snaží bránit nátlaku, který je na něj v souvislosti s veterinárním úkonem vyvíjený a/nebo pokusům o fixaci.


Sledujte projekt Spolupracující pacient na Instagramu

Tento web si jednoduše tvořím a spravuji sama podle svých představ díky platformě Mioweb

Máte co říci a chcete se prezentovat na úrovni? Chcete začít podnikat online? Potřebujete nový web? Doporučuji Mioweb!
Pro více informací se přihlaste na webinář NOVÝ WEB JINAK, nebo rovnou vyzkoušejte Mioweb NA 14 DNÍ ZDARMA!

Komentáře