Teorie dominance, aneb o vlcích, koních a lidech

Právě jsem dočetla zajímavý článek o vyvracení všeobecně akceptovaného tvrzení, že vlčí smečky jsou založené na striktní hierarchii a usilování jejich členů o dominanci (odkaz na originální článek najdete dole pod tímto článkem). Upřímně to, co jsem se dočetla pro mě nebyly až tak úplně nové a překvapivé informace. Ale i tak si myslím, že jsou to informace, které i nyní převracejí mnoho zažitých „pravd“ naruby. Také jsem si nemohla nevšimnout mnoha paralel s tím, jak se i v současnosti nahlíží na chování koní.

Hierarchii mezi členy smečky, nebo stáda se dříve přikládala velká důležitost. „Být dominantní“ často v literatuře najdeme jako synonymum pro „být úspěšný, být za všech okolností respektován, být schopný vůdce, přežít“. Odtud se teorie dominance dostala i do tréninku zvířat, který se následně často označoval jako „přirozený“. V tréninku psů se od přístupu založeného na dominanci v posledních letech hodně upustilo. V tréninku koní je ale stále hluboce zakořeněný. Proto bych se na některé aspekty mýtu jménem dominance chtěla blíže zaměřit prostřednictvím tohoto článku.

Přesto, že teorie striktní dominance byla v průběhu posledních přibližně dvaceti let opakovaně vyvracena různými odborníky na chování zvířat, její mýtus žije dál. Pojďme ho zbořit! 😉

O vlcích

O vlcích se dlouhá léta tvrdilo a psalo, že žijí ve smečkách, ve kterých vládne striktní hierarchie. Existuje alfa pár, který si čas od času musí obhájit svoji vůdčí pozici před útoky beta jedinců a tak to jde lineárně dál a dál, až k chudákovi poslednímu omega vlkovi, který je vlastně takovým otloukánkem smečky. Ale smečka ho potřebuje, protože na kom by si pak její členové vybíjeli frustraci. (Ano, něco takového jsem kdysi viděla v nějakém dokumentu o vlcích.)

Nechápejte mě špatně, nesnažím se říct, že to byly informace, které by si někdo „vycucal z prstu“. Byly to závěry renomovaných odborníků, které byly založené na pozorování vlků.

Jenže to pozorování mělo háček: Vědci ho prováděli na skupinách vlků, kteří obývali uzavřené výběhy, ne na smečkách vlků, které se přirozeně formují v divočině. Pozorovaní vlci žili v uměle vytvořených podmínkách. Skupinu často tvořila zvířata, která by se v přirozeném prostředí nesdružila do jedné smečky. Protože vlci obývali menší území, než po jakém by se přirozeně pohybovali, změnilo se jejich teritoriální chování a vzájemné konflikty byly nejspíš také častější. Vlci také museli více soupeřit o zdroje potravy…

Na základě pozorování vlků v nepřirozených podmínkách pak vědci vyvodili a publikovali závěry o jejich chování. O značně nepřirozeném chování. Jenže studie byly publikovány a kostky byly vrženy – za nedlouho se poznatky o hierarchii ve vlčích smečkách dostaly z vědeckých studií do populárně naučné literatury a koncept dominance a alfa jedince se stal velmi populární (a tím zůstává dodnes).

Zastavte to!

S bořením mýtů se to většinou má tak: osoba A s nejlepším vědomím a svědomím publikuje informace založené na poznatcích, které má ve své době a na své úrovni vědomostí k dispozici. Za pár let osoba B zjistí, že se osoba A zmýlila a začne ve světle nových informací tvrdit něco jiného. Pak, za pár let možná přijde osoba C…

V tomto případě se ale snažil vyvrátit teorii dominance ve vlčích smečkách sám autor knihy, která pojednávala právě o lineární hierarchii a dominanci. Jak se můžete dočíst v originálním článku, v roce 1970 publikoval světově uznávaný odborník na chování vlků, David Mech, knihu The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species. Vědec v pozorování chování vlků pokračoval dál. Když zjistil, že jeho předchozí pozorování a závěry, které publikoval ve své knize, byly chybné, snažil se přesvědčit svého vydavatele, aby knihu přestal vydávat.

Nestalo se tak. Kniha se vydává dodnes a mýtus dominance žije dál.

Tedy, všechna čest autorovi, že mu šlo opravdu o to, aby pravdivě přiblížil lidem pravidla života ve vlčí smečce a ne o to, aby jeho další závěry nějakým způsobem pasovaly do konceptu, který předtím považoval za správný. Ruku na srdce, kolik z nás by tohle udělalo? Zejména, pokud by na tom nějakým způsobem záviselo naše renomé a naše obživa – třeba jako trenérů psů, nebo koní. To je také důvod, proč řada zvířecích trenérů a jejich žáků nechce o vyvracení mýtů jménem dominance ani slyšet.

O koních

I o koních se mnoho let odborníci domnívali, že tato zvířata žijí ve vysoce strukturovaných skupinách s lineární hierarchií – tedy ve stádech vedených dominantním jedincem, kde (pokud je stádo stabilní) každý zná své místo, své pořadí a někteří jedinci se čas od času snaží postoupit v hierarchii o příčku výš – logicky proto, aby se měli lépe.

Opět se jednalo o názory odborníků založené na pozorování koní. Jenže to pozorování mělo háček. Myslím, že už asi tušíte, jaký. Přesně tak – závěry odborníků byly založené na pozorování chování koní v nepřirozených podmínkách – tedy opět na omezeném prostoru, kde bylo stádo uměle vytvořené člověkem a kde koně museli soupeřit o zdroje.

Když se bavíme o soupeření o zdroje, je třeba říci, že to je pro býložravce mnohem méně přirozené než pro masožravce. Dokonce bych řekla, že je to pro býložravce naprosto nepřirozené.

Je samozřejmé, že někdy je pastvy dostatek, zatímco jindy není téměř žádná, ale i v takových případech koňovití (místo toho, aby plýtvali energií na vyhánění stádových kolegů od posledního trsu trávy) prostě pomalu putují na dlouhé vzdálenosti, přičemž většinu dne tráví vyhledáváním a spásáním (alespoň nějaké) potravy.

Mají se tedy opravdu dominantní jedinci ve lépe i ve stádě, které žije v přirozených podmínkách? Je dominance něco, o co se vyplatí usilovat, nebo s tím přichází mnohem více povinností, než výhod?

Nutnost denně soupeřit o zdroje může vést k projevům, které bychom mohli označit jako dominance, a které můžeme běžně pozorovat u dnešních domestikovaných koní obývajících malé výběhy, dostávajících krmivo na příděl.

Tam můžeme skutečně vypozorovat, který kůň se vždycky nažere jako první a který jako poslední. Jenže kůň, který si nekompromisně vybojuje přednostní přístup ke krmení často není ten dominantní, ale ten nejzoufalejší. Ten, který je ochotný jít kvůli přístupu k omezenému zdroji do konfliktu a riskovat zranění díky kterému by se v přírodě mohl stát snadnou kořistí predátorů.

O určité hierarchii a bojích o dominanci můžeme u koňovitých žijících v přirozených podmínkách mluvit v souvislosti s rozmnožováním. V každodenním životě ale udržování striktní hierarchie a neustálá snaha postoupit o příčku výš u zvířat, která nemusejí soupeřit o zdroje, postrádá smysl.

Navíc neustálé napětí a boje o dominantní pozici a o postup v hierarchii by stádo oslabovaly.

O lidech

I když jsem se v tomto článku podrobně nevěnovala (ani jsem nechtěla – na tak komplexní téma tu není prostor) tomu, jak tedy funguje vlčí smečka a koňské stádo, když je teorie dominance chybná, je důležité vyzdvihnout, že koncept dominance a respektu je lidský vynález. Vlci, koně, ani další zvířata ho pravděpodobně ani nechápou (a nemohou pochopit) způsobem, jakým ho chápeme my.

Takže pokud trénujete své koně, nebo psy na základě teorie dominance proto, že to je něco, čemu rozumějí a co je pro ně přirozené, pak vězte, že to tak není. Teorie dominance se v minulosti chytilo (a stále chytá) po celém světě tolik trenérů proto, že to je přirozené nám, lidem.

Panovník, nebo vládnoucí vrstva a poddaní, systémy řídící a řízené, dravost a kariérní postup (šplhání po žebříčku hierarchie, abychom se měli lépe) – to je způsob, jakým funguje patriarchální společnost, ve které už tisíce let žijeme. Otázkou je, do jaké míry žijeme ve svých přirozených podmínkách a do jaké míry je tato životní filozofie udržitelná a zdravá…

(Pokud se chcete dozvědět více o pravidlech života ve vlčí smečce, velmi doporučuji přečíst si článek o vlcích, který tu zmiňuji – odkaz najdete na konci tohoto článku. Co se týká vztahů v koňském stádě, doporučuji knihu od etoložky Lucy Rees s názvem Horses in Company a další zdroje, které se věnují dynamice stáda.)

Každopádně, ráda bych se v tomto článku věnovala jednomu aspektu teorie dominance, který má negativní dopady na životní pohodu našich koní a dalších zvířat.

Ukaž mu, kdo je tu šéf

„Ukaž mu, kdo je tady šéf! Musíš mu ukázat, že jsi dominantní, jinak tě nebude respektovat! Jak jednou pozná, že má navrch, už s ním nic nenaděláš.“ Předpokládám, že jste nejspíš někdy něco takového slyšeli.

Když se dostaly první poznatky o teorii dominance do povědomí veřejnosti, řada trenérů psů a koní si vystavěla na této filozofii své tréninkové metody. Mnoho lidí po celém světě má postavené živobytí na poznatcích, které se postupem času ukázaly jako nesprávné. Zatímco ve světě tréninku psů se od metod založených na dominanci člověka nad zvířetem hodně ustupuje, velká část koňského světa se tohoto konceptu stále drží.

V očích těchto trenérů a jejich žáků je pak každý projev neposlušnosti zvířete (nebo každé chování, které se liší od toho, co člověk očekává) často označované jako projev dominance a snaha převzít kontrolu nad člověkem. Vyšplhat se na vyšší příčku v hierarchii. Takové projevy je pak samozřejmě nutné potlačit a obhájit svoji alfa pozici.

To je přístup, který je pro nás velmi dobře uchopitelný, jednoduchý a téměř nevyžaduje přemýšlení, protože nabízí univerzální řešení jakéhokoliv problému.

Jenže tenhle přístup nebere v potaz dvě věci:

1. Dominance není vlastnost

O dominanci a submisivitě se dá mluvit pouze ve vztahu dvou (nebo více) jedinců, ne jako o vlastnosti jednoho jedince. Současný výzkum ukazuje, že dominance, nebo míra toho, jak se bude chování označované jako dominance projevovat, není něco, s čím by se zvíře narodilo. „Je dominantní“ neříká nic o tom, jaké to zvíře ve skutečnosti je, ani o tom, proč se chová způsobem, který je pro člověka nepřijatelný.

Dominance, případně submisivita není vlastnost, která by se prolínala celým životem zvířete včetně jeho vztahu s člověkem. Váš kůň, pes, nebo jiné zvíře dost pravděpodobně vůbec nerozumí tomu, že vaše občasné divné, často dost hrubé chování přece úplně jasně znamená, že si upevňujete svou dominantní pozici, což je v přírodě „naprosto přirozené.“

2. Chování koně je jen špička ledovce

Projevy chování, to je něco, co je vidět. Pak je tu mnoho důvodů, proč se kůň chová tak, jak se chová, které už nejsou tak zřejmé, nebo nejsou vidět vůbec. Jsou to:

  • Zdraví koně – kůň, který se jeví jako dominantní, protože „nesouhlasí“ s tréninkem, může mít zdravotní problém. To je také první věc, kterou byste měli u koně vyloučit, než začnete řešit jeho chování.
  • Podněty z prostředí – kůň může reagovat na cokoliv, co zachytí prostřednictvím svých smyslů a co člověk může a nemusí zachytit a čemu může a nemusí věnovat pozornost.
  • Momentální hladina stresu koně (a emoce koně obecně) – kůň ve stresu se bude chovat jinak než kůň v klidu. Pokud ho stresuje trénink, nebo trenér, může se někomu jeho snaha dostat se do bezpečí (nebo získat chvilku na uklidnění) jevit jako snaha o dominanci.
  • Vzdělání koně – tady nemám na mysli klasickou škálu vzdělání koně, ale prostě to, jak se kůň vyzná v lidském světě a v (často zmatené) lidské komunikaci. Může se stát, že kůň prostě neví, co má dělat, nebo že tohle zrovna dělat nemá a člověk si to vykládá jako snahu dominovat. Nebo kůň opakuje chování, které člověku připadá jako projev dominance, protože se koni toto chování dříve vyplatilo. Kůň se ho jednoduše naučil. Proto je důležité rozumět principům koňského učení.
  • Motivace koně a jeho fyziologické potřeby – za každým chováním koně je nějaká motivace a snaha naplnit si nějakou fyziologickou potřebu. Není pro vás, myslím, překvapivé, že potlačením onoho chování nedochází automaticky k naplnění potřeby koně, ani k vyřešení jeho problému.

Závěrem

Teorie dominance se neprolíná jen tréninkem zvířat, ale do jisté míry i osobním rozvojem člověka a různými druhy terapií za účasti zvířat. Není výjimkou, že se pod vedením terapeuta, nebo lektora můžete v přítomnosti koní učit, jak být lepším šéfem, jak si ujasnit své myšlenky, prosadit svůj záměr, vybojovat, nebo upevnit svou vůdčí pozici, vzít život do vlastních rukou a získat ten pověstný respekt.

To nemusí být nutně jen špatné, za předpokladu, že taková lekce probíhá s maximálním ohledem na koně a že si tu „dominantní pozici“ nevynucujete násilím, ale svým záměrem, ujasněním si a jasným formulováním svých požadavků.

Když si ale dovolíme opustit vyjeté koleje teorie dominance a naučíme se zvířata trochu lépe vnímat, zjistíme, že nás mohou naučit mnohem víc. Můžeme se od nich naučit hodně o rodinných hodnotách a vzájemné podpoře členů rodiny, nebo širší komunity. O jemné komunikaci a vnímání potřeb a rozpoložení ostatních členů sociální skupiny. O spolupráci. O empatii. A to má podle mě v dnešní společnosti větší hodnotu, než umění být alfa.

Článek o vlcích (v angličtině) najdete zde >>

K tématu dominance najdete velké množství více či méně relevantnních zdrojů. Doporučuji studovat ty, které jsou založené na současných vědeckých poznatcích a jsou publikované odborníky, nebo odbornými organizacemi. Přikládám jeden příklad:

IAABC Position Statement on Dominance Theory

Tento web si jednoduše tvořím a spravuji sama podle svých představ díky platformě Mioweb

Máte co říci a chcete se prezentovat na úrovni? Chcete začít podnikat online? Potřebujete nový web? Doporučuji Mioweb!
Pro více informací se přihlaste na webinář NOVÝ WEB JINAK, nebo rovnou vyzkoušejte Mioweb NA 14 DNÍ ZDARMA!

Komentáře